Poslední článek o Brutal Assaultu 2022. Stejně jako včera se mi daří zastihnout i v pátek první kapelu. Nemohu říct, že to stejně jako s THE DEVILS TRADE den pořed tím byl hned vrchol dne, ale rozhodně nešlo o nějaký druholigový otevírák. CARNATION je velmi solidní death metal z Antwerp a nese si s sebou belgický tlak hrubost. Respekt za to, že si zpěvák Simon nechal na obličeji v předpolední výhni zapéct nějakou náhražku krve, která mu neustále stékala spolu s potem do očí. Následující AVIANA si zaslouží poklonu v podobném stylu. Kytaristé se připékají v černých kutnách a černých plastových maskách. Význam tedy nechápu, skoro každá kapela s maškarními doplňky mi připadá trochu natvrdlá, ale variace na poslední vlnu metalcoru mi živě až zas tak blbá nepřijde. Nicméně přioznávám že nejedná o nic, po čem bych se po festivalu chtěl pídit. I když … Göteborg, viď.

Západoflanderští STAKE celý festival odlehčují. Působí jako bandička looserů, jejich hudba i podiovka má určité dezolátské charisma, které funguje. Stylově spojení bažiny, rock’n’rollu a grunge působí mnohem víc fresh než kdejaká djentová rádobymoderní mrdka. A když jsme u toho metalového modernismu tak domácí barvy v pátek ráno hájili ABBIE FALLS. Viděl jsem je v roce 2019 a musím konstatovat, že ta kapela dost vyrostla co se sebevědomí týče. Byť měl bubeník 14 dní na to se naučit celý materiál, kluci zvládají obhospodařit velkou stage s úplným přehledem. Touha užít si to na maximum z nich přímo cáká. Už dlouho jsem neviděl tak suverénní domácí kapelu. Po jejich variacích na frekvenčně podsaditý djent/metalcore s dubstepovým intrem působí následující ARTILLERY jako něco z doby kamenné. Thrash metal dřevního stylu se všemi heavy nánosy, epickými vyhrávkami a v popředí Michael Stützer, kterému se na hřbetu pozvolna rýsuje už sedmý křížek. Tyto dvě kapely rychle za sebou představují učebnicovou ukázku vývoje metalové hudby za poslední čtyři dekády.

U black/thrashových zaklínačů NUNSLAUGHTER jsem si všimnul snad jen toho, že změnili bubeníka, a moc dalšího z jejich setu si nepamatuji a nejsem si jist, jestli to víc vypovídá o mě nebo o kapele. Nicméně následující thrashová štěňátka FAÜST si pamatuji dokonale. Na začátku je cítit nervozita, přeci jen druhá nejmladší thrashová kapela domácí scény a hned vcelku dobrý čas na festivalu formátu Brutal Assault. Není se čemu divit. Musím ale konstatovat, že se s tím kluci popasovali výborně a šanci proměnili. Retrothrash s mladickou energií. Kapela, která momentálně zažívá raketový vzestup v domácích kruzích, svůj směr stoupající hvězdy koncertem na Brutal Assaultu potvrdila.

Rudiho želízka v ohni, HUMANITY'S LAST BREATH. Pomalý, valivý deathcore ze Švédska s kyrarovou a bubenickou sekcí od atmosferiků z VILDHJARTA má technické problémy od prvního úderu do bicích. Při něm se odporoučel činel, a to se stalo během setu ještě jednou. Dále trochu zlobily samply, které tvoří masité podloží pro jejich hudbu. Koncert tak chvílemi působil trochu rozpačitě a zdaleka nedokázal navodit tu atmosféru, jakou má jejich poslední album. Musím ale dodat, že zpěvák Filip Danielsson vyzařoval v kápi zvláštní energii, kterou jiné kapely, pokoušející se o podobný typ mystického vyznění, nemají a věřil jsem mu to i z bezprostřední vzdálenosti několika centimetrů z fotokoridoru.

Při BENIGHTED dávám obědovou pauzu, při které se konečně potkávám s ostatními kluky z redakce a pak utíkám na FRONTIERER na Obscure stage. Kapela klubové koncerty zakládá na upocené epileptické atmosféře a stroboskopech a já přemýšlím, jak to bude fungovat na velké scéně za bílého dne. Nová, noisovější a méně hitová inkarnace DILLINGER ESCAPE PLAN? Tak napůl. Frenetický koncert, při kterém se hází nástrojema a kytarista Dan Stevenson šplhá na vršek stage. S DILLINGER měl jistou podobnost, ale většinou tam, kde by banda kolem Bena Weinmana a Grega Puciata šlápla při živém hraní víc na plyn, skotští FRONTIERER zařazují zpátečku. I přes to ale parádní koncert, ve kterém se srazila matematika a parní válec. Bohužel jim ale vítr z plachet jednoznačně sebrali GOD MOTHER.

Švédský grindcore. Je třeba něco dodávat? Snad jen to, že Sebastian Campbell dal všem školení v tom, jak z metalového festivalu udělat dokonalou grindcorovou párty, při které zpěvák tráví více času v publiku než na podiu. GOD MOTHER s veškerou láskou a péčí rozsekali Brutal Assault na nudle, stejně jako se to stalo v roce 2018 na Obscene Extreme. Koncert, který byl ryzí radostí a asi jediný, který by mohl trvat klidně dvě hodiny a vůbec by mi to nevadilo. Na hlavní scéně mi unikají SWALLOW THE SUN, ale vyměnit je za nejlepší koncert celého festivalu? Ani náhodou. Kdo nebyl, nepochopí. Navíc publikum skvělé, spolupracující, stavějící lidskou pyramidu, veslici i řádky klikařů. Láska, slzy a blastbeaty. Co je víc?

Všímám si tu ještě jedné věci. Zadní scéna byla při GOD MOTHER silně poddimenzovaná z pohledu sekuriťáků, kteří mají zasáhnout, aby se lidi nerozbili, když přepadávají do fotokoridoru. Po většinu času tu na tohle práci byli dva týpci a oproti hlavním scénám nebyli příliš fyzicky disponováni na práci, která je při koncertu GOD MOTHER čekala. Několikrát nebylo daleko k úrazu.

Popravdě mě po GOD MOTHER už nic moc nezajímá. Šedivějící hardcoroví SICK OF IT ALL možná udělali největší circle pit festivalu, ale byla to opravdu taková zábava? Po nich poprvé vidím domácí nadějné blackery SOMNIATE. V sestavě protřelý výběr plzeňských figur, ale bohužel jim nejde karta co se zvuku týče. Prokletí zvané Bastion stage. EXHORDER vedle na Obscure scéně ordinují thrash metal, ale také mě to nebere tak, jak bych si přál. Že by zase ta mrcha únava? Hlavně ona může za to, že jsem se na zadní scénu už nevrátil ve chvíli, kdy hráli OTTONE PESANTE. Kdo byl, ten chválil, kdo nebyl, ten litoval. Já bohužel v druhém družstvu.

Při focení ABBATHA nás ochranka vyhání už v půli druhé skladby (pravidlo je tři písničky a ven), což jsem chápal při HATEBREED, kdy fotografové opravdu vadí sekuriťákům v práci, ale tady jsem tomu moc nerozuměl. Stejně to na focení moc nebylo, po většinu času červená protisvětla, s tím se moc čarovat nedá. SUFFOCATION o poznání lepší.

Ricky Myers má možná lepší frázování, ale sílu hlasu Franka Mullena postrádá. Další relativně nová tvář v sestavě, tedy Eric Morotti, za bicími je fšak skutečným požehnáním. SUFFOCATION jsou jistota. Více jak hodinový set přinesl skladby, které na festivalech jinak nehrají. Při koncertu ale únava sžírá tak, že padá rozhodnutí odpískat veterány VENOM, byť to může být má poslední šance je vidět živě. Nicméně po nadšených ódách na koncert norské black metalové apokalypsy MISTICUM mě spíše štíří, že jsem nedal právě jejich set.

Pokud jde o black metal, mám i tak jeden neočekávaný a zajímavý zářez. Na Bastionové scéně hrají norští SLAGMOUR. Na nejmenší scéně festivalu se krčí maskované postavy, z nichž nejvíce pozornosti poutá obézní kytarista v poměrně věrné masce prasete a zpěvák v obrovské ptačí lebce. Black metalová variace děsivá nikoliv se své tvrdosti, ale spíše monotónnosti, má na všechny přítomné jednoznačně hypnotické účinky. SLAGMOUR jsou jako had, který hypnotizuje svoji kořist. Přítomnost postapo konvoje mi s jejich estetikou moc dohromady nejde, ale jakmile jsou na scéně sami, mají atmosféru jako málokterá kapela. Norskými podivíny, kteří se proslavili tím, že na Inferno metal festivalu v Oslu věšeli a zapalovali lidi, to dnes končí.

Sobotní ráno o poznání chladnější a první kapela také nic moc. STELLARIS hrají mix vyčpělého numetalu a no, řekněme že tu jsou i pokusy djent. Zaujme, že se někteří členové kapely přispůsobili barevně, aby ladili do černé s fosforeskujími prvky, ale působí to moc „na sílu“ a trochu úsměvně, stejně jako poněkud přemotivovaná zpěvačka. Tudy cesta k úspěchu rozhodně nevede. Stejně tak jako pořídit si egoriser, ze kterého se basák při prvním seskoku rozfláká. Bezzubé a nedomrlé, bohužel. Vedle řeckých smrťáků MASS INFECTION působí velmi neškodně. Přišli, drtili a odešli. Dobrý průměr, který ostřížím zrakem skoro po celý set sleduje inkvizitor Žlába.

URNE si odnášejí speciální cenu za nejzajímavějšího měňavce festivalu. Začátek s téměř rockovou melodickou kytarou se omotává kolem mnohem průraznějších metalových elementů a já přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl tak žánrově pestrou kapelu, čítající jen tři členy. Tohle je jedna z mála kapel, kde spojení rock-metalová kapela nemusí působit jako sprosté slovo. Progresivní elementy, grunge, bažina i thrash metal v jednom balení, které působí dynamicky, ale ne nepřirozeně.

Bubeník z MASS INFECTION zůstává, mění se jen vše kolem. HIDEOUS DIVINITY mastí také death metal, ale o poznání techničtější, brutálnější a naklepanější. Enrico je navíc poměrně dost výrazný frontman, který mezi skladbami ubírá plyn při komunikaci s publikem, ale když se rozjede death metalová mašina za ním, jede minimálně na tři turba.

PSYKUP se bohužel nedostavili, a tak začínají rovnou francouzští technici GOROD. A na to je radost se dívat i poslouchat to. Technický death metal, zahraný s obrovským nadhledem, při kterém kapela rozdává úsměvy na všechny strany navzdory tomu, že minimálně polovina z nich k tomu nemá úplně ukázkový chrup. Zpěvák Julien si Brutal Assault získává českými frázemi a láme do slušně zaplněného areálu hudebně nabouchanou směs široce rozkročenou mezi progresivní a brutální linie death metalu. Skvělý koncert. Následující HEAMORHAGE jdu spíše fotit než poslouchat. K vidění je taková kapelní klasika. Řvoun Lugubrious, vykoupaný v červené barvě ohlodává atrapu nohy, patologické mundůry. Bohužel chybí kytaristka Ana Belén de López. I bez ní ale dokázal goregrindový teátr zabavit. Alespoň na chvilečku.

Otcové druhé vlny metalcoru UNEARTH to berou šmahem. Koncert má tlak, sóla, strojovou přesnost, breakdowny a spoustu energie. Vzpomínka na nejlepší léta metalcoru. Slyšel jsem dobře, že má Trevor zlomenou nohu? Ačkoliv je to nahlas, tak je zvuku rozumět, nicméně když chvilku po UNEARTH začali SOEN svůj koncert, skoro mě to vyděsilo jak potiše a neškodně působili. Jako byste prošli nějakým portálem do úplně jiného světa. Při skladbě „Monarch“, kterou uvozuje siréna, pozoruju publikum, jak takovou změnu v atmosféře festivalu přijímá, a kupodivu vidím tváře, co si zpívají texty SOEN a vypadají velmi spokojeně. Žánrový skok je to ale obrovský, nejen v tvrdosti a v tom, že SOEN mají v podstatě melodický vokál, ale hlavně v atmosféře která se na hlavním náměstí festivalu mění o 180 stupňů. Na moment zabíhám na zadní scénu, abych zkontroloval, jestli pověsti o dánských UNGERGANG nelžou. A nelžou, tohle je práchnivějící hnijící vykopaná mrtvola se vším všudy. Death metalový smrad, kterému výborně sekunduje zvuk.

Kanadští VOIVOD na nové výborné desce „Synchro Anarchy“ hrají styl, který se už rozhodně nedá popsat jako progresivní thrash metal. Stále někde něco přebývá a nesedí, a tak se na škatulky vykašlu. Jejich koncert začínal klasikami z konce osmdesátek a postupně se propracovával v nové tvorbě. Stejně jako u GOROD je tu naprosto nakažlivá radost z hraní. Galerie úsměvů a dobré nálady. Tohle je nakažlivé. Hlavně obličej kytaristy Daniela Mongraina je od začátku do konce těsto, do kterého někdo vykrojil instantní úsměv. Občas až působí jako nějaký šklebící se gumák. Tohle mě vždycky nabije.

Holandští DOOL je vlastně trochu říznější gotický rock, který má nosné melodie, nápady i atmosféru. Jejich nevýhodou je to, že hned po nich jsem viděl MELT-BANANA, a to byl koncert, který do značné míry vymazal většinu vzpomínek na poslední den Brutal Assaultu. Experiment s tím, dát této poněkud zvláštní kapele velmi dobrý čas na hlavní scéně, se ukázal být velmi životaschopný. Zvláště poslední den, kdy už jsou smysly trochu otupělé a potřebují silnější podměty k nějaké stimulaci. Tokijská dvojice dělá od roku 1992 bramboračku z noisu, elektronicky a katar. Grindcore a elektropop japonského střihu v mixéru s notnou dávkou štiplavého koření. Úhyn tradičních metalistů během setu je značný. Ti co vydrželi se ale skvěle baví. V publiku dělají fans několikařadou veslici. Tohle chceš. Co dál?

Při LEPROUS začíná pozvolna chcát já už nemůžu skoro chodit. Nateklý kotník, únava a vlastně i počasí mě po pár fotkách FRONT LINE ASSEMBLY posílají domů. Nepřítomnost na ORANSSI PAZUZU, SÓLSTAFIR a AD NAUSEMAM si vyčítám doteď, ale prostě toho víc zvládnout nešlo. Dávám si závazek a na Brutal budu do příštího roku trochu trénovat, aby to tělo dával víc s přehledem. Nebo se nechám zapřáhnout do Rudiho feťáckého kroužku a začnu smažit ty „červené, čierne čínske, zelené vietnamské, japonské dobroty“ co dýlujou Poutníci. Ale řekněte mi upřímně. Fakt to funguje?